|
| |
|
|
Toulky přírodou. Série intermediálních realizací v krajině.
BALADOVÁ, Barbora
Diplomová práce "Toulky přírodou" je rozdělena na dvě části - teoretickou a praktickou. Rozvíjí téma lidské přirozenosti a reaguje na něj z pozice autorské tvorby, která je podložena studiem filosofie. Teoretická část se podrobně věnuje vývoji dvou pojmů, a to příroda a přirozenost. Zabývá se vývojem jedince a společnosti v prostředí, ve kterém žijeme, a tím, jaký má na nás vliv. Toulky přírodou jsou zaznamenány na třech krátkých videích, sestřihaných z němých snímků. Jsou ukázkou toho, jak můžeme přírodu vnímat, když jsme její součástí. Současně jsou také ukázkou toho, jaké podněty na nás útočí v městském prostředí a odvádějí naši pozornost od podstatného.
|
|
|
"Toulky přírodou" Série intermediálních realizací v krajině
BALADOVÁ, Barbora
Diplomová práce "Toulky přírodou", je rozdělena na dvě části, na teoretickou část Toulky přírodou a praktickou část videoart. Rozvíjí téma lidské přirozenosti a reaguje na něj z pozice autorské tvorby, která je podložena studiem filosofie a antropologie. V teoretické části se podrobně věnuje vývoji dvou pojmů, příroda a přirozenost. Zabývá se vývojem jedince a společnosti v prostředí, ve kterém žijeme a tím jaký na nás má vliv. Praktický výstup reaguje na současné trendy environmentální tvorby. Toulky přírodou zaznamenávám na třech krátkých videích, sestřihaných z němých snímků. Je to ukázka toho, jak můžeme přírodu vnímat, když jsme její součástí.
|
|
|
Vývoj chápání pravdy od presokratiků k Platónovi a její smysl v dějinách očima Martina Heideggera
Štěrba, Vojtěch ; Pětová, Marie (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
Práce vychází z Heideggerova pojetí pravdy od začátku 30. let 20. století a sleduje vývoj proměny pojetí pravdy v dějinách, jmenovitě od Anaximandra, přes Parmenida až k Platónovi. Toto téma je zkoumáno na vybraných Heideggerových textech, které se presokratikům a tématu pravdy věnují, společně s Platónovým dialogem Parmenidés, na který se váže i anonymní komentář k němu od neznámého autora z dob pozdní antiky. Pro Heideggera se totiž způsob bytí člověka v dějinách nějak mění na základě proměny vztahu k bytí, což bytostně souvisí i s proměnou pojetí pravdy. S tím souvisí také způsob, jakým jsoucno ve světě odkrýváme a co pro nás vůbec jsoucno znamená. Proto můžeme říci, že v tom, jak pravdě rozumíme, se nějak bytostně ukazuje, jak rozumíme sobě i celému světu. Pojetí pravdy je tak sledováno ve spojení s Heideggerovým pojetím dějin, jež pro něj bytostně souvisí s proměnou vztahu člověka k bytí samému, což ovlivňuje nejen to, jak a od čeho si vůbec člověk ve světě rozumí (a tím ovlivňuje i pojetí pravdy v dějinách), ale také to, zda a jakým způsobem se člověk po bytí vůbec ptá. Práce tak začíná vykročením z tradičního pojetí pravdy k tomu původnímu na počátku dějin západního myšlení (Anaximandros, Parmenidés), abychom od něj opět vykročili po cestě, na níž se jeho význam v Heideggerových očích nějak...
|
|
|
Aristotelovo pojetí příčiny
Bis, Ondřej ; Thein, Karel (vedoucí práce) ; Jinek, Jakub (oponent)
(česky) Téma Aristotelova pojetí příčiny je značně obsáhlé, proto se práce soustředí na Aristotelovo teoretické zpracování příčin ve Fyzice II. Prochází detailně dvěma stěžejními kapitolami (II, 3 a II, 7) a sleduje zejména rozdělení příčin do čtyř druhů. Nevynechává však ani tematiku modů příčin. Zabývá se rovněž důsledky pro práci přírodovědce, které vyplývají z rozdělení příčin do čtyř druhů. Aristotelés je totiž názoru, že přírodovědec musí dokazovat všechny příčiny, aby poznání bylo úplné. Práce se rovněž zabývá statusem příčin obecně a zkoumá jejich význam jako reálného, konstitutivního prvku skutečnosti, stejně tak, jako roli příčin jako vysvětlujícího prostředku. Mezi otázky související s vysvětlující funkcí příčiny patří mj. otázka, zda Aristotelova nauka o příčinách není pouze jazykovou analýzou. Dalším bodem je, na čem se Aristotelův výběr čtyř příčin zakládá. V kapitole, která je jádrem práce, jsou analyzovány jednotlivé příčiny ve vzájemných vztazích. Na analýze se ukazuje vzájemná podmíněnost jednotlivých příčin, která má demonstrovat, že jednotlivé příčiny tvoří jednotu. Proto je sledován ten jednotící aspekt, který se projevuje jednotou příčin nelátkové povahy. Účinná a účelová příčina tvoří jednotu s formální, protože tvoří aspekty formální přirozenosti. Jednotící aspekt příčin se...
|
|
| |
host ::
RSS.